K revitalizaci a restaurování Lichtenštejnského městského paláce ve Vídni

K revitalizaci a znovuotevření

Po téměř čtyřletém procesu obnovy se konalo 9. dubna 2013 slavnostní znovuotevření sídelního paláce knížat z Lichtenštejna.

Nádherné prostory Lichtenštejnského městského paláce budou v budoucnosti opět zpřístupněny také pro veřejnost. Na jedné straně jsou zde výjimečné prostory určené pouze pro zvláštní příležitosti, na druhé straně bude možné navštívit palác v rámci rezervovaných prohlídek, případně po předchozí domluvě pravidelně dvakrát do měsíce, a to v pátek.

Vedle překrásných palácových prostor zahrnuje nové užívání budovy místnosti LGT-Banky a třípatrový depozitář uměleckých předmětů, který byl v souvislosti s rekonstrukcí zmenšen. Kromě toho jsou zde také místnosti, které má knížecí rodina volně k dispozici, pokud se některý z jejích členů zdržuje ve Vídni.

K historii stavby

Všeobecný veřejný zájem a přítomnost mnohých světových médií při otevření jsou jistě pochopitelné vždy, když se jedná o objekt tak velkého významu pro celé město, jeho historii i jeho současnost.

Z historického hlediska je nutno hned na počátku poznamenat, že tento objekt je považován za první stavbu vrcholného baroka ve Vídni. Osm let po druhém obléhání tureckých armád, které velmi výrazně poškodily velké procento historických budov ve městě, začal Dominik Andreas Graf Kaunitz, ministerský předseda a mecenáš umění, se stavbou paláce podle plánů Enrica Zucalli. Roku 1694, ještě během stavby, získal budovu kníže Jan Adam Ondřej I. z Lichtenštejna a nechal ji dokončit již s myšlenkou sídelního paláce rodiny podle plánů římského architekta Domenica Martinelliho. Na výzdobě paláce se podíleli významní umělci své doby, jako štukatér Santin Bussi, sochař Giovanni Giuliani a malíř Andrea Lanzani a Antonio Bellucci. V průčelí směrem k Bankgasse vytvořil Martinelli první vídeňský barokní portál, portál na straně směrem k Minoritenplatz byl doplněn později Johannem Lucasem von Hildebrandt.

Na konci 18. století ztratil palác na Bankgasse pro rodinu Lichtenštejnů svůj význam. Mezi léty 1807 a 1810 došlo dokonce k přestěhování obrazárny do Gartenpalais v Rossau, v rámci čehož byly také přeneseny Belucciho nástropní fresky.

Další výrazná přestavba městského paláce, dnes v některých aspektech stále patrná, následovala v letech 1836 až 1847 pod vedením knížete Aloise II. z Lichtenštejna podle plánů Petra Huberta Desvignes. Nový vzhled stavby poprvé definoval styl „druhého rokoka“ ve Vídni a je také jeho nejvýznamnější ukázkou. V důsledku této přestavby vznikl kulturně-historický pojem „Vídeňského salónu“. Za vnitřní vybavení odpovídali Carl Leistler a Michael Thonet coby výkonní řemeslníci, kteří nakonec vytvořili především nádherné intarzované parketové podlahy.

Další osud Městského paláce byl velmi rychlý: v roce 1945, v posledních dnech války, způsobily zásahy bomb a na střechu budovy zřícené letadlo závažné škody. Schodiště ve druhém podlaží bylo zcela zničeno, vedle něj situované místnosti silně poškozeny. V prvních letech po válce byly prováděny zabezpečovací práce a nejhorší poškození opravena; z důvodu velké majetkové ztráty rodiny v souvislosti s válečnými událostmi a během období po nich mohla první rekonstrukce, v důsledku hospodářských ohledů, započnout nejdříve v letech 1974/76; tyto opravné práce si kladly za cíl především vytvoření kancelářských prostor pro pronájem paláce.

K restaurátorským pracím

Zmíněné zrestaurování je mimořádného významu nejen z kulturně-politického pohledu, nýbrž má také z pohledu památkové péče zvláštní hodnotu pro město Vídeň: je největší, úspěšně zakončenou restaurátorskou obnovou ve městě podle zásad „vědecko-památkové péče“ a už dnes bezpochyby slouží jako měřítko pro rekonstrukci podobných staveb na evropské úrovni.

Na počátku stály sanační práce v základech stavby, nakonec ale nedošlo ke stržení početných stropů a příček, které vznikly v souvislosti s přestavbou paláce v sedmdesátých letech 20. století. Při demoličních pracích byla obnovena historická prostorová dispozice budovy, při čemž byly dokonce odkryty mnohé klenby a štukové stropy, to znamená, že mohly být skutečně znovu obnoveny.

K době trvání celé stavby musí být také poznamenáno, že se Městský palác před řešením sanace v žádném případě nenacházel v dobrém statickém stavu. Základy pro to byly na jedné straně v historických dispozicích, na druhou stranu způsobeny škodami, které vznikly zejména v důsledku zřícení letadla na schody na konci druhé světové války. Škody podmíněné válkou byly opraveny jen povrchně a musely být tedy nejdříve v souvislosti s početnými pracemi napraveny. Statické zajištění se uskutečnilo na jedné straně prostřednictvím ocelového skeletu, který trakty sevřel jako opasek, na druhou stranu ale také skrz třípatrovou skladištní budovu pod úrovní nádvoří. Tyto podzemní základy stavby, které zabírají celý prostor dvora a jsou přibližně tak vysoké jako palác do výše hlavní římsy, způsobují konstrukční zabezpečení coby „tuhé“ betonové šachty, které rovněž podstatně přispívají k zajištění početných trvalých statických konstrukcí. Podle dnešního posouzení by již nemělo za žádných okolností dojít k poklesu nebo deformaci stavby.

Nejdříve po této technicko-konstrukční sanaci mohly začít restaurátorské práce, které – jako vyjádření základních principů památkové péče – použily původních autentických materiálů a originálních stavebních technik. Tak byly – na třech místech – použity vápenné fasádní barvy, podobně také fresky byly vytvořeny nanesením barev na vlhkou omítku a světoznámé Thonetovy podlahy – tam, kde byly poškozeny – v puntičkářsky detailních pracích obnoveny ručním vykládáním kvalitním dřevem. Restaurování bylo ale také sledováno vídeňskou památkovou péčí, která zvláště podtrhuje staré hodnoty. Nové pozlacení následovalo v tomto smyslu jen tam, kde muselo být provedeno nové doplnění, jinak postačilo vyčištění mnohdy okolo 170 let starého zlacení. Plánovaná doba stavby byla ostatně dodržena, protože ve výstavních prostorách bylo instalováno jen lešení pod stropy, to znamená, že mohlo být současně pracováno na stropních štukách i na podlahách.

Laik si může jen těžko přestavit náklady pro podobné komplexní restaurování v praxi. Všechna originální kování téměř padesáti nádherných dveří, stejně jako sto metrů vytesaných tapetových lišt, muselo být jednotlivě přenášeno z důvodu jejich zrestaurování, při čemž byly dále nalézány nové a nové štuky v depozitáři, ale také v prostorách sklepa a v podkroví starého paláce. Podobný průběh postupného objevování původních prvků se týkal také malých zbytků koberce, který byl součástí monumentálního schodiště. I takovéto nálezy byly přenášeny do dílen k obnově. Velkou pomoc pro opětovnou obnovu interiéru znamenaly také historické fotografie, které sahaly zpět až do poloviny 19. století.

Městský palác Lichtenštejnů byl neustále „moderní“ budovou: od svého vzniku zde byl promyšlený systém ohřívání vzduchu, v období biedermeieru byly postaveny automaticky otevírané dveře a skryté lóže pro orchestr. Dveře velkého tanečního sálu mohly být vytaženy vzhůru, ale také mohly být vertikálně otáčeny, při čemž byla jedna strana dveří v bílo – zlatém a druhá v zrcadlovém provedení. Prostor se tak během krátké chvíle mohl proměnit ze zlacené dekorace v „zrcadlový sál“. Všude, kde to bylo možné, bylo na tyto techniky v rámci restaurátorských prací dále navázáno. Tradice „moderní techniky“ byla i nadále uplatněna: celý objekt je plně klimatizován, LED-světla nahrazují historické světlo svíček a bezpečnostní podmínky odpovídají nejvyšším standardům. Také bezbariérové zpřístupnění všech prostor bylo základním předpokladem při přestavbě paláce.

Velké nároky na restaurátorské práce a jejich soulad s dobovými technologiemi znamenají také vysoké požadavky na pracovní síly během rekonstrukce: v průměru bylo na stavbě současně 200 až 250 osob, při nejnáročnějších pracích až 500! Organizace a koordinace takového množství lidí může objasnit změněnu charakteru práce architekta, který dnes nemůže být pouze umělcem a stavebním technikem, nýbrž musí být také schopným manažerem. Je tedy pochopitelné, že oslovený tým architektů tvořilo po téměř celou dobu rekonstrukce paláce přes 18 spolupracovnic a spolupracovníků.

Lichtenštejnský městský palác je z umělecko-historického pohledu hodnocen coby jedna z počátečních barokních staveb ve Vídni, fascinace jejím interiérem je ale vděčna spíše stylu biedermeier. Vysoké osobní a materiálně-technické náklady, založené na vědeckých výzkumech, a téměř čtyři roky trvající rekonstrukce navrátily Lichtenštejnskému městskému paláci zpět eleganci baroka a rozmanitost barev biedermeieru.

(Prof. Manfred Wehdorn)

Prof. Manfred Wehdorn (1942) je vídeňský architekt. Od roku 1998 působí jako expert u Evropské komise v Bruselu pro otázky památkové péče, což je oblast, kterou se ve svém profesním životě dlouhodobě zabývá. Od poloviny 80. let byl předsedou pracovní skupiny Evropské rady, která se věnovala industriální architektuře, v 90. letech stál v čele odboru územního plánování města Vídně. Od roku 1973 projektuje. U nás je nejznámější jeho rekonstrukce a úprava jednoho ze čtyř obřích plynojemů tzv. Gasometer C v Simmeringu, která probíhala v letech 1995-2001.  

Záložka pro permanentní odkaz.

Komentáře jsou uzavřeny.