Připomínáme a připojujeme odkaz na diskuzi, kterou v dubnu loňského roku uvedla ČT v cyklu Historie.cs. Na téma česko-lichtenštejnských vztahů hovořili historikové Jan Županič a Tomáš Knoz, oba členové mezinárodní historické komise.
S identitou Lichtenštejnů je to složitější než u jiných šlechtických rodů. Svůj původ odvozují od rakouského rodu. Zásadní majetek získali díky sňatkové politice po významném českém šlechtici, ale i jako odměnu za zásluhy Karla I. z Lichtenštejna po bitvě na Bílé hoře. Ke svázání rodu s konkrétním knížectvím, dnešním Lichtenštejnskem, pak došlo na začátku 18. století. Byla to však vazba více než formální, neboť rod se tam přesunul až v roce 1938 kvůli hospodářskému a politickému vývoji ve střední Evropě. Komplikovanost původu a historie rodu Lichtenštejnů pak sehrály svou roli během první republiky, která byla mimo jiné budována pod heslem „Odčiníme Bílou horu!“. A především po druhé světové válce. Na základě Benešových dekretů byli Lichtenštejnové, ač občané neutrálního státu, prohlášeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován.
Náš pořad jsme nazvali „Bůh, kníže, Morava“, což je parafráze rodového hesla Lichtenštejnů „Für Gott, Fürst und Vaterland“ (Za Boha, knížete a vlast). Jakým způsobem se transformovala identita Lichtenštejnů v průběhu dalších staletí?
Županič: 99 procent majetku Lichtenštejnů se nacházelo na území Rakouska, tedy západní části pozdějšího Rakouska-Uherska. Zatímco jejich společenské postavení se odvíjelo od držby suverénního knížectví Lichtenštejnů. Problém byl v tom, že od vzniku Německého spolku na počátku 19. století měli všichni příslušníci dynastie rodu Lichtenštejnů lichtenštejnské občanství. To sice připouštělo držbu dvojího občanství, ale v případě Rakouska to možné nebylo. Bylo možné být občanem buď lichtenštejnským, nebo rakouským. V roce 1887 to bylo pro Lichtenštejny vyřešeno šalamounským způsobem – byla jim přiznána práva rakouských občanů, aniž by rakouskými občany byli.
Jejich vztah k Lichtenštejnsku byl ale v mnoha ohledech vágní, protože až do roku 1938 v této zemi Lichtenštejnové nesídlili. Měli vazby na své državy na Moravě, v Rakousích a tak dále, a proto také považovali za svou vlast spíše Rakousko než Lichtenštejnsko.
Knoz: Lichtenštejnové jako dynastie nejen přináleželi do habsburské monarchie, ale oni zároveň vytvářeli vlastní státnost. Od počátku 17. století byli Karel z Lichtenštejna a jeho následovníci knížaty opavskými a krnovskými. A knížectví ve Slezsku je vlastně takřka suverénní státnost. Určité „lichtenštejnské státnosti“ vytvářeli, ať de facto nebo de iure, i v rámci svých moravských a rakouských držav. Například na začátku 40. let 17. století se pokoušel Gundakar z Lichtenštejna založit ze svých panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh knížectví Lichtenštejn.
Padla tady dvě zajímavá jména, Karel z Lichtenštejna, Gundakar z Lichtenštejna, to byli bratři. Zároveň nás to přivádí do jedné z nejzajímavějších dob z hlediska Lichtenštejnů v našem prostředí.
Knoz: Před časem jsme se v rámci práce česko-lichtenštejnské komise historiků pokusili zmapovat takzvanou konstrukci rodové paměti – tedy jaký obraz se pokoušejí Lichtenštejnové o sobě vytvořit a naopak, jak jsou nazíráni obecnou veřejností.
V dějinách střední Evropy Lichtenštejnové vystupují kontinuálně, ale objevují se dvě amplitudy jejich nazírání. Ta druhá, veřejnosti známější, je období konce druhé světové války a situace kolem Benešových dekretů, konfiskace lichtenštejnského majetku. Nicméně stejně klíčové je i období kolem roku 1600, období života Karla I. z Lichtenštejna. Ten totiž dovádí lichtenštejnský rod z pozice běžné šlechtické rodiny jižní Moravy a Dolních Rakous, jakých byla v té době celá řada, do pozice knížecí, do pozice českých místokrálů.
