Rod Lichtenštejnů

Familie von Liechtenstein

Původ pánů z Lichtenštejna

S rodovým jménem „Liechtenstein“ se setkáváme až v 10. a 11. století, tedy zhruba tisíc let později než nám říkají legendy o rodu Lichtenštejnů. Existuje celá řada legend, jak rod přišel ke svému jménu. Řekneme si alespoň dvě, abychom si udělali jasnější obraz o jeho prapůvodu, z něhož na nás mluví středověké prostředí. V první legendě se praví, že šel jistý muž a uviděl svítící (lichten) kámen (Stein). Okamžitě rozpoznal, že je to stříbro. Odtud dostal celý rod jméno – Liechtenstein. Druhá legenda nám vypravuje, že Lichtenštejnové přijeli na šesti sněhobílých jelenech do Jeruzaléma. Bude tedy na nás, jaké z předkládaných legend dáme přednost a budeme ji považovat za pravdivější. Jindřicha I. z Lichtenštejna potřeboval pro svůj plán na získání Bábenberské dědictví Přemysl Otakar II. Bez člověka znalého rakouského prostředí se nemohl Přemysl pustit do riskantního plánu získat jednu rakouskou zemi za druhou. Díky lidem jako Jindřich I. z Lichtenštejna se mu to podařilo. Ovšem štěstí se unavilo a opustilo krále Přemysla Otakara II. dříve než si mohl vychutnat nově získané majetky. Sešel se rok s rokem a najednou byl Přemysl Otakar II. postaven tváří tvář tvrdé realitě bitvy proti novému římskému císaři Rudolfu Habsburskému. Tou dobou řešili velké dilema také synové Jindřicha I., Fridrich I. a Jindřich II. z Lichtenštejna. Mají se v nastalém boji dát na stranu císaře nebo zůstat u českého krále, kterému věrně sloužil jejich otec? Dobře si zjistili, na čí straně by mohla být vítězná štěstěna. Volba padla jednoznačně na císaře Rudolfa, který jim mohl zabezpečit jejich rodové majetky v Rakousích. Král Přemysl Otakar se tedy na loajalitu synů Jindřicha I. spolehnout nemohl. Bratři Fridrich I. a Jindřich II. zůstali na straně císaře Rudolfa a bojovali po jeho boku. Jejich rozhodnutí se jim vyplatilo. Majetky rodu v Rakousích a na Moravě zůstaly zachovány a rod mohl dále pokračovat v rozvoji rodové domény. Ze synů Hartneida II. z Lichtenštejna byl snad nejvýznamnější Jan I. z Lichtenštejna, který svůj osud spojil se službou na dvoře rakouských vévodů, a tak se v roce 1368 stal hofmistrem vévodů Albrechta a Leopolda Habsburských. Hofmistrovskou funkcí značně vzrostla prestiž rodu. Bylo to po několika desetiletích ocenění služeb Lichtenštejnů, tentokráte z rakouské strany. Proto se nemůžeme divit Janovi I. z Lichtenštejna, který vyslyšel žádost rakouských vévodů o službu. Naráz začal hrát Jan rozhodující mocenskou roli na dvoře Albrechta Habsburského. Daleko později dostal Jan přezdívku, jež vyjadřovala jeho působení ve službách Habsburků – „mocný hofmistr“. Byl to právě Jan, který znamenal pro další osud Lichtenštejnů velké plus. Koneckonců se to ukázalo již po prvním roce v úřadu, kdy mu Albrecht II. Habsburský udělil v léno panství Falkenštejn. Právě toto panství drželi Lichtenštejnové ještě koncem 13. století, jenže kvůli své odbojné činnosti o ně přišli. Zpátky do rukou se jim dostalo až v roce 1369. Postavení Jana I. se na dvoře habsburských vévodů upevňovalo. V roce 1370 mu byly svěřeny zemské finance. Tato pocta měla symbolizovat důvěru, které se Jan I. těšil u vévodů Albrechta III. a Leopolda Habsburského. Finanční aktivity Jan I. z Lichtenštejna byly opravdu obdivuhodné. Dokázal nejen získat nový majetek, ale měl ještě dostatek volných peněz k vhodným úvěrovým transakcím. Není příliš obvyklé, aby se koncem 14. století zapojovala vysoká šlechta do úvěrových operací. V této době tvořili věřitele především židé a měšťané. Je velmi zvláštní nalézt na místě věřitele osobu z panského stavu. Můžeme tedy s nadsázkou označit Jana I. z Lichtenštejna za „prvního bankéře“ rodu. Jan I. z Lichtenštejna byl nejvýznamnější středověkou persónou lichtenštejnského rodu. Právě jemu vděčí Lichtenštejni za nebývalý majetkový rozsah. Položil základy nové koncepci rodu a vytvořil také první rodovou smlouvu, která zamezovala rozpad rodové domény. Díky těmto skutečnostem upevnil rod Lichtenštejnů svoje postavení a připravil se na nelehké 15. století, které bude znamenat útlum rodu. Majetky získané Janem I. z Lichtenštejna se mají v budoucnu stát základem rodové držby rodu. Kromě majetkové základny ukázal Jan I. svým rodovým potomkům, jak důležité je prosazení v politickém systému země. Být na blízku panovníkovi s sebou nese na jedné straně velké výhody, na druhé zase velkou zodpovědnost. Na jeho příkladu jsme viděli, co to v praxi znamená sloužit dvěma pánům (vévodovi Albrechtovi III. a králi Václavovi IV.) jeho příklad byl pro další generace Lichtenštejnů odstrašující a v budoucnu budeme Lichtenštejny nacházet vždy u jednoho pána. Rod Lichtenštejnů vytvořil v severní oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy celek panství. Tato panství tvořila kompaktní skupinu, která na svou a dnešní dobu udivovala rozsahem. Na Moravě to byly tyto statky: Drnholec, Mikulov a Břeclav, na rakouské straně: Valtice, Falkenštejn, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf. Jak vidíme, tak cílevědomá snaha Lichtenštejnů o rozsáhlé hospodářské enklávy se vyplatila. Drželi devět sousedních panství, která poskytovala nezanedbatelné výhody při správě celého lichtenštejnského dominia. Lichtenštejnská panství představovala v roce 1414 významný ekonomický potenciál v rukou Lichtenštejnů. Je tedy překvapivé, že se jim nepodařilo v následujících letech tento kolos udržet ve stejné velikosti a dále ho rozšiřit. Na vině byly hlavně války, nejprve husitské a později uherské. Přesto všechny lichtenštejnské statky poskytovaly svým držitelům značné finanční prostředky a plně pokrývaly veškeré rodové výdaje. Vznik těchto statků můžeme připsat na vrub několika předcházejícím generacím, zejména dvěma osobám Jindřichovi I. a Janovi I. z Lichtenštejna. Počátkem 15. století se začala vnitropolitická a sociální situace v českém království přiostřovat. Bylo logické, že Lichtenštejnové budou v nastalém boji podporovat legitimního následníka trůnu uherského krále Zikmunda Lucemburského. Jelikož se Lichtenštejnové osvědčili při řešení nejrůznějších konfliktů, byla jejich role, coby Zikmundových věrných předem dána. Proto potvrdil Hartneidovi V. a jeho bratřím držbu lén v markrabství moravském. Jednalo se o tyto statky: Děvičky, Nový hrad, Drnholec, Břeclav. Tímto právním aktem upevnili svoje postavení s novým panovníkem. Zikmund se rozhodl udělit Hartneidovi a dalším Lichtenštejnům horní právo na kutání zlata, stříbra, mědi a olova. Také si mohli vybudovat v Čechách a na Moravě nové hutě. Byli osvobozeni od placení královské urbury (poplatku). Počátkem 16. století museli Lichtenštejnové upravit majetkové vztahy mezi sebou, protože rod se příliš rozrost. Proto došlo v roce 1504 k dohodě mezi tehdejšími Lichtenštejny o rozdělení rodového majetku a dalším fungováním rodu jako celku. Tato rodová smlouva měla fungovat na principu seniorátu. Senior rodu měl nad všemi lichtenštejnskými panstvími svrchovanost. K tomu se ještě připočítalo přednostní právo předkupu jakéhokoliv lichtenštejnského majetku, kdyby ho nějaký z členů prodával. Tato rodová smlouva platila přes sto roků, než ji nahradil v roce 1606 majorát Karla I. z Lichtenštejna. Majetek se rozdělil na tři linie. První linie rodu (mikulovská) byla representována Kryštofem III. z Lichtenštejna a jeho synem Volfgangem I. Ti získali v konečném dělení tyto statky: Mikulov, Maidburg, Rapherstein, Břeclav, Hohenau a Ulrichskirchen. Tato rodová linie prodala v roce 1560 Mikulov a žila na zbylých statcích v Dolních Rakousích. Vymřela v roce 1691 jako zcela zchudlá. Další linie byla rakouská, representovaná Erazimem a Jiřím VI. Získali převážně statky v Dolních Rakousích: Steireck, Rüttenstein, Reicherstein, Wilfersdorf, Drnholec a Gostal. Tato rodová část vymírá již v roce 1548 a zbylé statky jsou podle smlouvy rozděleny mezi zbylé Lichtenštejny. Poslední větví rodu byla valtická, representovaná Hartmanem I. Ten obdržel pro sebe rakouské državy: Valtice, Hagenberg, Rabensburg a Mistelbach. Bylo upuštěno od jednotné správy z centra – Mikulova. Nyní vznikly tři rodová centra – Mikulov, Valtice a Drnholec. Počátkem 16. století se dostala do vleklých finančních problémů mikulovská větev Lichtenštejnů. Ač se mohlo zprvu jevit rozdělení majetku pro ně jako výhodné, nedokázali se vymanit z dluhů, i když vlastnili takový kolos, jakým bylo mikulovské panství. Pomoc přišla ze sousedního panství Valtice. Zdejší větev Lichtenštejnů (jediná přeživší větev rodu) na tom byla o poznání lépe. Proto se rozhodli nabídnout svým bratrancům pomocnou ruku ve formě koupě dvou vesnic – Tvrdonic a Lanžhota. Vidíme, že na začátku 20. let 16. století měla mikulovská větev rodu značné finanční problémy, které se rozhodla řešit na základě seniorátu – prodejem panství. Protože bylo nepřípustné prodávat majetky cizím rodům, prodali zmíněné vesnice v rámci rodiny. Tak můžeme vidět naplnění rodové smlouvy z roku 1504 v praxi. Navíc se příslušníci mikulovské větve rodu dostávali do stále větších finančních problémů. Právě zde můžeme hledat počátek úpadku této rodové linie, který vyvrcholil prodejem mikulovského panství v roce 1560. Lichtenštejnové ve 20. letech 16. století představovali nevýraznou šlechtu na moravsko – rakouském pomezí, která mohla vzpomínat na své slavné předky ze 14. a 15. století. Mikulovská větev nebyla prakticky zapojena do politického života. Významnějšího postavení dosáhl snad jen z vedlejší linie Jiří VI., jež se stal hofmistrem v Rakousích. Na osudech mikulovské větve rodu se nám zračí nezkušenost v politických a hospodářských sférách, která se promítala do všech oblastí života. Někdy počátkem 20. let 16. století přišli na moravská panství Lichtenštejnů sekty novokřtěnců ze Švýcarska, které pozval Linhart z Lichtenštejna, který k nim přestoupil. Dokonce v Mikulově pobýval i vůdce sekty Balthazar Humbmeier. Vynikali zejména svojí pracovitostí jako vinaři či lékaři a velkou skromností. Novokřtěnci bydleli ve velkých domech a snažili se přiblížit prvotní církvi. Pro vrchnost měli vynikající hospodářský potenciál, který znamenal zvýšení příjmů z jednotlivých panství, kde novokřtěnci bydleli. Proslulé byly jejich výrobky z hlíny, které vtiskly svými prsty překrásné tvary a barvy. Provenience novokřtěnské fajánse (keramiky) byla jejich základním výrobním artiklem. Špatná finanční situace přiměla Kryštofa IV. z Lichtenštejna k prodeji svého dílu mikulovského panství Ladislavovi Kereczényimu. Zbylou ¼ mikulovského panství dostala do zástavy Valburga Mosnerová z Klamu. V roce 1568 a 1571 získal Ladislav Kerecsényi ¼ Mikulova a ještě koupil od Volfganga II. Lednici, Nejdek, Milovice a Nový mlýn. Teprve tehdy soustředil ve svých rukou celé mikulovské panství v původních hranicích. Kryštof z Lichtenštejna již delší dobu uvažoval o prodeji mikulovského panství. Sám byl zadlužen a jeho reputace kvůli vyhnání manželky značně utrpěla. Z nesnází mu měl pomoci prodej Mikulovska. Kupujícím byl uherský šlechtic Ladislav Kereczeniy, který zaplatil za panství 60 000 zl. Pro rod Lichtenštejnů znamená období let 1560-1570 velkou stagnaci, která se projevila již v roce 1560 prodejem mikulovského panství. Zdá se nám, jakoby tímto prodejem byla odstartována velká stagnace rodu na mocenském a finančním poli. To je názorně vidět na osobě Kryštofa z Lichtenštejna, který se dostal do finančních a rodinných problémů. Državy rodu se omezily pouze na panství Drnholec, Lednici a Valtice. Pozice v rodě posílil Hartman II. z Lichtenštejna, kterého objevujeme na většině dokumentů vztahujících se k rodu. Po ztrátě mikulovského panství objevujeme ještě několik roků spory mezi starými a novými vlastníky. Kromě toho nalezneme pár sousedských rozmíšek ohledně poddaných, to je vše. Soudíme, že se rod zdržoval většinou na svých statcích v Lednici a v Dolních Rakousích. Moravská scéna ještě čekala na příchod synů Hartmana II., kteří měli povznést rod do tehdejších společenských výšin. Vzestup rodu Lichtenštejnů můžeme zaznamenat až po polovině 16. století s nástupem Hartmana II. z Lichtenštejna, z valtické větve rodu. Ten se vymkl dosavadním rodovým zvyklostem a pustil se do tehdy moderních finančních transakcí. Shromáždil kolem sebe počáteční kapitál, který začal půjčovat na všechny strany. Ke konci jeho života nacházíme mezi věřiteli také císaře Rudolfa II. Byl to právě Hartman II. z Lichtenštejna, který začal využívat financí zcela netradičně. Nespoléhal se pouze na majetkovou držbu, z níž plynuly pravidelné příjmy. Jenže tyto platy zpravidla nepostačovaly tehdejším šlechtickým potřebám, proto se Hartman II. poohlédl po novém zdroji příjmů. Jako nejvhodnější se mu jevily právě úvěrové transakce, které oživily lichtenštejnské majetkové zdroje. Na podobnou dráhu se po otci vydal i jeho nejstarší syn Karel I. z Lichtenštejna, který zajistil rodu význačné postavení. Naši pozornost obrátíme koncem roku 1595 k osobě Karla z Lichtenštejna, tehdy 28letého muže, jehož veškerá politická kariéra byla teprve zbožným přáním. Jako nejstarší syn Hartmana II. měl převzít otěže vlády nad rodem a majetky Lichtenštejnů. Teprve nyní se měly vrátit velké otcovské subvence pro císaře Rudolfa II. Na scénu se nám dostává nová generace rodu, která měla změnit od základu jeho pozdější postavení. Prvním střípkem ohlašujícím změnu v postavení příslušníka rodu bylo jmenování Karla z Lichtenštejna za menšího zemského soudce. Jmenováním do takové funkce získal Karel řadu kontaktů, které se mu budou v budoucnu hodit. Císař Rudolf II. začal brát Karla z Lichtenštejna mezi užší okruh svých lidí. K tomu mu jistě pomohl nově získaný úřad a politická situace v Uhrách, kde zuřila válka s Turky. Proto císař pozval zainteresované moravské hodnostáře do Prahy k poradám ohledně obrany země. Majetková situace Lichtenštejnů nevypadala koncem 16. století nikterak růžově. Rod omezil svoje državy na Lednicko a Valticko. Karel z Lichtenštejna začal uvažovat, jakým způsobem zvětšit svůj stávající majetek. Jako nejvhodnější se zdál sňatek s nějakou bohatou příslušnicí panského rodu na Moravě. Tím by si zabezpečil dostatečný majetek a další společenský růst. Stárnoucí Jan Šembera Černohorský z Boskovic potřeboval své dcery provdat. Na první pohled se mohl Karel I. jevit jako špatná partie vzhledem k malým pozemkovým majetkům. Jenže Jan Šembera z Boskovic si všiml velkého politického potenciálu mladého Lichtenštejna. To se ukázalo při jmenování do nižších zemských funkcí a zejména vřelým vztahem s císařem Rudolfem II. Souhra těchto faktů vytvářela z Karla z Lichtenštejna přece jen dobrou partii. A tak se oženil s Annou Černohorskou z Boskovic v roce 1592. Ta dostala věnem dvě panství – Úsov a Černou Horu. Jenže pořád ještě zbývala mladší dcera Kateřina a dvě panství - Pozořice a Bučovice. Na základě jednání mezi zainteresovanými stranami došlo v roce 1597 ke svatbě mladšího bratra Maxmiliána z Lichtenštejna s Kateřinou z Boskovic. Završením tohoto sňatku přešel rozsáhlý majetek Boskoviců na Lichtenštejny, kde zůstal prakticky až do poloviny 20. století. Bratři Karel a Maxmilián se stali takřka přes noc velmi bohatými magnáty na předbělohorské Moravě. Správně upozorňuje celá řada historiků zabývajících se dějinami Lichtenštejnů na tyto dva sňatky, které odstartovaly novou fázi ve vývoji rodu. Lichtenštejnové opouštějí doposud tak známé teritorium Lednicka a Valticka. Získání nových statků přispělo k dalšímu vývoji rodu, jehož strmost si ukážeme v prvních dvou desetiletích 17. století. Osudy jednotlivých příslušníků rodu Lichtenštejnů byly po celá staletí spojeny s Habsburky. Někdy nacházíme spojení užší, jindy volnější. Asi nejtěsnější spojení mezi konkrétním příslušníkem rodu Karlem I. a císaři Rudolfem II. a Matyášem začalo na přelomu 16. a 17. století. Již v 90. letech 16. století se stal Karel komorníkem arciknížete Matyáše Habsburského. Této titulatury konečně užíval po celou následující dobu. Cesta k pražskému dvoru však byla složitější a vyžádala si delší čas a velké úsilí. Jednou z možností bylo pokračovat v úvěrové politice svého otce Hartmana, kterou Karel dovedl k dokonalosti. Pramenné záznamy z jeho účetních knih nám dokládají ohromné finanční sumy, které půjčoval širokému okolí. Známé jsou i jeho půjčky císaři. Císař Rudolf II. si byl dobře vědom významu mladého Lichtenštejna, který císařskému fisku půjčoval ohromné finanční prostředky. Je téměř jisté, že i tyto peníze usnadnily Karlovi cestu do tajné rady. Nakonec ještě zbývalo přestoupit k „pravé víře“ a cesta mezi nejvyšší císařské úředníky byla volná. Pokud se jedná o konverzi, z Karlovy strany to byl čistý kalkul, který neměl nic společného s ideály katolictví. Koncem 16. století pochopil, že protestantská skupina šlechty začala být v nemilosti u císaře. Převahu získávali právě katolíci. Proto se Karel I. z Lichtenštejna rozhodl přestoupit ke katolictví a v závěru roku 1599 velmi okázale přísahal do rukou olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna věrnost. V dalším roce přestoupil Maxmilián z Lichtenštejna a roku 1602 i Gundakar. Tímto aktem se vrátili příslušníci panského rodu Lichtenštejnů po dvou generacích protestantství do lůna katolické církve. Teprve nyní podle historika Karla Stloukala byla překonána poslední překážka pro jmenování Karla I. z Lichtenštejna tajným radou. Svou roli zde hrál i cizí původ Lichtenštejna, protože nebyl provázán s žádnou klikou u dvora. Nové postavení v rámci stavovské společnosti si žádalo i posílení rodové smlouvy, mezi jednotlivými členy rodu a vymezení určitých pravidel. V průběhu jednoho století se ukázalo, že dědická dohoda z roku 1504 již nemůže vyhovovat nově nastalé situaci v rodě. Předně tato smlouva byla postavena na stařešinském řádu. Tento systém byl nepružným již v průběhu 16. století, kdy došlo ke zbytečné ztrátě Mikulovska. Podle dohody z roku 1504 měl být majetek nezcizitelný, jenže dohody bývají často porušovány, jak jsme toho byli svědky v roce 1560. Toho všeho si byl Karel spolu se svými bratry dostatečně vědom. Za poslední dobu shromáždili tak ohromný majetek, že převyšoval veškeré lichtenštejnské statky ve středověku. Bylo mu jasné, že musí apelovat na císaře, aby nové rodové ustanovení podpořil a přivěsil pod něj svou císařskou pečeť. Tím by se rodová smlouva dostala obecnějšího povědomí a předešlo by se jejímu zneužití. Císař Rudolf II. smlouvu potvrdil již v roce 1605, ačkoliv vznikla až v roce 1606. Jednání ohledně smlouvy zabrala delší čas, proto zde byla jistá časová rezerva. Velkou novinkou oproti rodové smlouvě bylo potlačení seniorátního principu a zavedení majorátního principu. Ten počítal s vytvořením funkce vladaře rodu z hlavní rodové linie, kterou reprezentoval Karel I. Jeho bratři byli z této funkce vyloučeni, protože po smrti Karla měl být vladařem rodu jeho syn. Smlouva velmi detailně upřesňuje podmínky změny na rodovém stolci. V případě vymření vladařské linie neměly ženy právo na tuto funkci. Ta se měla předat žijícímu příslušníku rodu. Za centrum rodu bylo vybráno panství Valtice. Byly vyčleněny statky Hernbaummgarten, Valtice a Plumlov s Prostějovem, které měly být v přímé správě vladaře lichtenštejnského domu. Můžeme si klást otázku, proč právě tato tři panství. Je možné, že poskytovala dostatečné zázemí pro správu rodu. O Valticích jsme se již zmínili a patrně i další statky měly tuto funkci. U Plumlovska to mohla být jeho strategická poloha uprostřed Moravy. Zajištění rodového majetku Karlem z Lichtenštejna můžeme brát jako pozitivní krok v rámci rodu. Se stejným elánem se pustil do řešení ožehavého problému roku 1605. Tehdy vtrhly na Moravu vojenské oddíly Štěpána Bočkaje, které zpustošily celý jihovýchod země až ke Kroměříži. Proto se musel Karel z Lichtenštejna pustit ze všech si do zabezpečení Moravy. Navíc začal jednat s vojenskými veliteli protivníka na brzkém odchodu ze země. Na Prahu se v tomto okamžiku spolehnout nemohl. Vše tedy záleželo na schopnostech zemského hejtmana Karla z Lichtenštejna. Během pár týdnů se rozpoutala jednání mezi Karlem a protistranou, která ve svém důsledku vedla k ukončení pustošení Moravy a odchodu Bočkajovců ze země. Pro Karla z Lichtenštejna znamenal návrat do hofmistrovské funkce i zisk titulů, které vedly ve svém důsledku až ke knížecí koruně. Nejprve ho obdařil císař Rudolf II. titulem „vysoce urozený“, v zápětí obdržel v roce 1607 palatinát a byl roven svobodným říšským hrabatům. K tomu získal právo ražby vlastní mince. Jenže ctižádostivost hnala Karla z Lichtenštejna dále. Bylo pro něj bytostně důležité, na kterou stranu se v nastalém sporu bratrů Rudolfa a Matyáše přidá. Vzhledem ke svému odvolání z hofmistrovské pozice se přidal k arciknížeti Matyášovi, kde správně vytušil lepší výhody. Ty se dostavily velmi záhy, když král Matyáš v roce 1608 povýšil Karla z Lichtenštejna na knížete. Titul se zatím vztahoval pouze na jeho osobu a potomky. Bratři Maxmilián a Gundakar měli získat knížecí titul později, až v roce 1623, za věrné služby císaři. Tak obdržel knížecí titul jako první Karel, který měl pro budoucí plány krále Matyáše mimořádný význam. Zdá se nám, jako by byli Maxmilián a Gundakar ve stínu svého staršího bratra. Jenže takhle oni neuvažovali. Věděli, že knížecí titul si musel Karel zasloužit. Pokud ho chtějí i oni, musejí se o něj také přičinit službou císaři. Situace následujících roků měly zhodnotit Lichtenštejnskou prohabsburskou politiku. V letech těsně před vypuknutím třicetileté války se kníže Karel z Lichtenštejna stáhnul, aby řešil správu svých statků a problémy v opavském knížectví. Za opavské knížectví zaplatil císaři 150 000 zl. a v roce 1614 se stal jeho pánem. Jenže nezapomínal sledovat politickou situaci tehdejší Evropy a podunajské monarchie. Habsburkům vděčil za vše, proto ani na okamžik neuvažoval o někom jiném. Při vypuknutí povstání v Praze roku 1618 dlel na svých moravských statcích. Pravidelně se stýkal s podporovatelem Habsburků – kardinálem Františkem z Ditrichštejna a loajálním Karlem st. ze Žerotína. Zdálo se být nemožné, aby se Morava přidala na stranu rebelujících stavů. Jenže nemožné se stalo skutečností v roce 1619. Také bratři knížete Karla se chtěli zapojit do služeb Habsburků. Maxmilián a Gundakar si zvolili vojenskou dráhu. Maxmiliána z Lichtenštejna nacházíme v roce 1615 ve funkci nejvyššího štolby císaře Matyáše. V tomto okamžiku zajišťoval příjezd císaře do Čech, který byl odložen až na velikonoce 1615. Proto požaduje propuštění najatých formanů i s jejich vozy jejich opětovné najmutí na příslušný termín návštěvy panovníka. Moravští stavové naivně doufali, že se kníže Karel vrátí na Moravu a navíc ve Vídni bude jednat v jejich prospěch. Z následujících listů je vidět, jak velmi se mýlili ve svém úsudku. Již 3. července 1619 po Karlovi požadují, aby jeho poddaní z Lednice dodávali rejtarům do Znojma týdně 400 měřic ovsa. Je takřka nemyslitelné, aby kníže vydal takovýto příkaz a tím přímo podporoval povstání. Protože ze strany knížete nepřicházela odpověď, byly koncem července rozmístěny vojenské posádky na některých panstvích na Moravě. Mezi nimi v Plumlově. Můžeme si představit, jakých škod se dopouštěli vojáci na zdejších panstvích. Zejména museli vyjíst veškeré zásoby na panských dvorech. Stavové až na konci srpna 1619 vydali rozkaz na dovoz zbraní ze zámku Úsov a Plumlov. Ke zbraním přibyl také sanytr a munice. Vidíme, že začalo docházet k plundrování lichtenštejnských panství, která až do srpna patřila oficiálně Karlovi z Lichtenštejna. Obilí se sváželo zejména z lednického panství, zatímco z Plumlova a Úsova plynuly hlavně zbraně a munice. Nacházíme velké množství listů poslaných direktorovi určených Karlovi z Lichtenštejna, aby se vrátil do země. Podle slov direktoria mu bude zabezpečen pobyt v Brně. Bylo by od knížete značně nerozumné, aby se vracel v daném okamžiku do země. Karel tak hrál nemocného člověka neschopného cesty z Vídně do Brna. Stavové mu museli důvěřovat, i když obě strany věděly, že se jistě brzy setkají. Karta se obrátila 8. listopadu 1620 na pláních za Prahou, kde bojoval i Maxmilián z Lichtenštejna. Pro knížete Karla I. z Lichtenštejna nastal obrat v dosavadním společenském postavení. Zdálo se být takřka jisté, že ho po udělení knížecího titulu nemůže potkat již nic převratného. Rozhodnutím císaře byl kníže Karel I. z Lichtenštejna jmenován správcem českého království. Karel se rovněž pustil i do zabavování statků na Moravě, kde zatím nebyl kardinál Ditrichštejn jmenován do funkce zemského gubernátora. Proto nacházíme Karla na krátký čas, asi dvou měsíců, v této funkci. Začátkem roku 1621 jmenoval Ferdinand II. kardinála Ditrichštejna zemským gubernátorem na Moravě. O této skutečnosti informoval knížete Karla z Lichtenštejna. Oba muži si mají být podle císařova přání vzájemnou oporou. Měli by se informovat o všech nařízeních. To nám naznačuje, jak mezi sebou komunikovali dva nejvýše postavení muži obou zemí. Karel I. svého postavení dovedl využít ve svůj prospěch a pobělohorskými konfiskacemi získal na Moravě rozsáhlý majetek. Mezi lidmi se tehdy povídalo, že se z rakouských lichtenštejnských statků dá dostat do slezských lichtenštejnských knížectví po moravských lichtenštejnských panstvích, a to aniž by člověk musel vstoupit na cizí území. Tato teorie se ovšem rozchází se skutečností, byť rod měl državy na Moravě skoro všude. Větev Gundakara z Lichtenštejna držela Moravský Krumlov, Uherský Ostroh a Ždánice. Maxmilián z Lichtenštejna užíval Pozořic a Bučovic. Nejvíce majetku na Moravě měl kníže Karel I., a to Plumlov, Brannou, Břeclav, Moravskou Třebovou, Lednici, Valtice, Černou Horu, Rudu nad Moravou, Úsov a Zábřeh. Velký význam pro rod mělo získání dalšího slezského knížectví – Krnova v roce 1622. Tím byla v Horním Slezsku vytvořena silná lichtenštejnská doména. Postavení rodu bylo natolik silné, že sami Habsburkové museli alespoň ve Slezsku rod Lichteštejnů zastavit. To se stalo v případě Gundakara z Lichtenštejna, který si vzal poslední těšínskou kněžnu Alžbětu Lukrécii. Lichtenštejnové předpokládali, že po její smrti připadne celé knížectví do jejich rukou. To by ale nebývale posílilo rodové pozice v hornoslezské oblasti. A tak po smrti poslední těšínské Piastovny přešlo knížectví jako odumřelé léno Koruny na českého krále. Ferdinand III. se však stal pánem Těšínska až v roce 1653. Knížata z Lichtenštejna věděla, že ve Slezsku další majetky nezískají, proto obrátila svoji pozornost nazpět k Moravě, kde k tomu byly příhodnější podmínky. 12. února 1627 zemřel kníže Karel I., jenž položil zcela nové základy rodové moci, která neměla v tehdejší podunajské monarchii obdoby. Za jeden lidský život se dokázal vzedmout z pouhého „moravského šlechtice“ až do knížecích výšin. Pokračovatelem rodu se měl stát jeho teprve šestnáctiletý syn Karel Eusebius z Lichtenštejna. Za něj až do roku 1632 spravovali majetek jeho strýcové Maxmilián a Gundakar. Ovšem na přetřes přišla ve 30. letech 17. století otázka dřívějších finančních aktivit jeho otce Karla I. ve známém mincovním konsorciu „de Witte“. Škoda způsobená císaři činností konsorcia byla odhadnuta na výši 31 000 000 zlatých. Jednotliví aktéři se snažili získané peníze urychleně investovat do pozemkového majetku. Navíc panství byla prodávána pod cenou. Souhra těchto okolností vedla v konečném důsledku k velkému majetkovému zisku na Moravě. V nejisté situaci byl Karel Eusebius až do roku 1665, kdy dostal od císaře Leopolda I. tzv. generální absolutorium. Původně komora požadovala po Karlovi Eusebiovi zaplatit částku 10 500 000 zl., kterou zpronevěřil jeho otec. Nakonec zaplatil za otcovo „mincovní podnikání“ pouze 150 000 zl. Teprve po roce 1665 mohlo být plně počítáno s moravskými statky. Za svého života se Karel Eusebius nepustil do rozšiřování rodového majetku. K jeho nejvýznamnějším akcím patří stavba plumlovského zámku a přestavba zámku ve Valticích. Tyto stavby ještě ve spojení s vlastní reprezentací vytvořily dluh ve výši 800 000 zl., který v roce 1684 zanechal svému jedinému synovi Janu Adamu Ondřejovi. Kníže Jan Adam I. se narodil v roce 1657 jako poslední dítě Karla Eusebia. Jakožto jediný dědic Karla Eusebia byl předurčen k nevšednímu úkolu – převzetí veškerého majetku karlovské větve rodu, a to jak aktiv, tak pasiv. V mladém věku vykonal kavalírskou cestu po západní Evropě. Zde viděl nové ekonomické směry, které pomáhaly zvyšovat aktivní platební bilanci západoevropských států. Jak ovšem kontrastoval tento fungující systém s tím, co bylo v habsburské monarchii. Okamžitě po návratu se pustil do organizační přestavby vlastních panství. Zdá se, že veškerá námaha začala přinášet své ovoce. Jan Adam byl představitelem merkantilismu. Smysl pro nové ekonomické myšlení přivedl Jana Adama až k císaři, v jehož službě se stal tajným radou. Protože se ekonomická situace v habsburských zemích stávala neudržitelnou, povolal císař Leopold I. Jana Adama k těsnější spolupráci. 14. července 1698 byl jmenován prezidentem komise pro reorganizaci císařského fisku. Přišel společně s dalšími muži na východisko ze začarovaného kruhu – založit banku. Tato státní banka měla převzít veškerý státní dluh. Tím by byl stát očištěn od dluhu a ten by se ocitnul na bedrech nové instituce. Jako vhodný předobraz k vytvoření bankovního domu mohlo posloužit Lombardsko – Benátsko se svým rozvinutým tržním prostředím. A tak byla v roce 1703 založena vůbec první rakouská banka, nesoucí název Banco del Giro, jejímž prvním prezidentem byl jmenován Jan Adam I. Tato banka navázala spolupráci s ostatními bankami v Hamburku, Amsterdamu a Norimberku. Její vznik můžeme označit za pozitivní krok v umořování státního dluhu Rakouska, i když v konečném důsledku nemohlo zřízení jedné banky vyprostit Habsburky z finanční tísně. Bylo zapotřebí mnoha dalších kroků, které by situaci stabilizovaly. Jenže tato ekonomická zlepšení nepřicházela. Jan Adam I. byl v roce 1705 jmenován komisařem pro hospodářství Uher. V tomto úřadě působil až do roku 1711. Jak je vidět, tak kníže se dovedl pohybovat ve světě „velkých peněz“. Doslova každý den jeho rukama procházely milióny zlatých. Jeho pozice na císařském dvoře byla neotřesitelná. Za své služby dostal od císaře Leopolda I. v roce 1694 řád Zlatého rouna. Z mocenského hlediska si již nemohl přát více. V průběhu let dostal Jan Adam I. přezdívku „bohatý“. Co vedlo ke vzniku této přezdívky? Byly to finanční operace pro Habsburky ve vídeňských bankovních domech? Jistěže ne. Ona přezdívka má kořeny v osobním majetku, kterým kníže disponoval. V Dolních Rakousích se jednalo o Valticko, které držel z titulu vladaře rodu. V Čechách to byla panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves, Lanškroun, Rumburk, Kounice, Rataje a Radim. Na Moravě, která patřila vždy k hlavním oporám rodu, to byly tyto statky: Plumlov, Úsov, Lednice, Braná, Břeclav, Černá Hora, Hodonín, Moravská Třebová, Zábřeh a Šternberk. Za vlády Jana Adama I. došlo ke koupi panství Šternberk, které bylo tehdy největším samostatně stojícím panstvím na Moravě. Získáním dalšího panství rozšířili Lichtenštejnové svoji moravskou doménu do nebývalých rozměrů. K majetku rodu stále patřila dvě slezská knížectví – Opava a Krnov. Pozemkového majetku měl tedy rod velké množství. Na všech panstvích se snažil kníže provést změny v duchu tolik oblíbeného merkantilismu. To mu mělo zabezpečit zvýšení příjmů, které opětovně investoval do dalších aktivit. Jednou z nich bylo stavitelství. Za dobu svého života se kníže Jan Adam Ondřej pustil do řady stavebních počinů, které jsou v naší krajině patrné až do dnešní doby. K bezesporu nejpozoruhodnějším patří zámek Plumlov, který se začal stavět podle plánů Karla Eusebia. Ovšem okolnosti tomu chtěly jinak a Plumlov se nestal rezidencí rodu, kterou zůstaly i nadále Valtice, ale pouze němým svědkem knížecího rozmachu. Jan Adam vedl většinu stavebních prací, a byl to nakonec on, kdo se rozhodl po zralé úvaze zakončit stavbu do dnešní podoby. Po skončení stavby plumlovského zámku přesunul svoji pozornost na přestavby zámků v Lednici, Úsově, Lanškrouně a Šternberku. Aby toho nebylo málo, pustil se ve Vídni do stavby dvou paláců. První palác označujeme jako majorátní palác, protože měl sloužit jako hlavní vídeňské sídlo Lichtenštejnů. Stojí kousek od Hofburgu a umožňoval Janu Adamovi být panovníkovi po ruce. Druhý, zahradní palác „Rossau“ sloužil k odpočinku a oddechu v rušném hlavním městě monarchie. Měli bychom si uvědomit, že tak rozsáhlé stavební aktivity vyžadovaly ohromné množství peněz. K výdajům ze staveb je třeba připočítat ještě koupi rozsáhlého šternberského a hodonínského panství uskutečněnou koncem 17. století. Jak vidíme, tak Jan Adam z Lichtenštejna rozvíjel své aktivity ke konci 17. století. A právě sem spadá jeho koncepce koupě tehdy malého, „bezvýznamného“ panství Schellenberg. Přesně tak se to mohlo jevit také jeho současníkům. Proč by najednou nejbohatší muž monarchie kupoval zapadlé panství, ležící až kdesi u Rýna? Jenže kníže Jan Adam byl dobře obeznámen s finanční situací zdejších hrabat z rodu Hohenems. V jeho hlavně uzrála zajímavá myšlenka, která mu nedávala spát. Musel si připravit plán, jak získat nejen panství Schellenberg, ale i sousední Vaduz. Cesta vedla přes zisk panství Schellenberg, což ho mohlo opravňovat k získání zbylého panství Vaduz. Situace hrála do karet právě Janu Adamovi, protože dosavadní majitel panství Hanibal z Hohenemsu byl značně zadlužen. Jeho věřitelé na něj vyvíjeli nátlak na vyrovnání dlužných pohledávek. Dluh v rámci panství Schellenberg a Vaduz dosahoval v roce 1692 částky 190 936 zl. 16 kr. Tato suma byla vskutku příliš vysoká, než aby mohla být pokryta z výnosů zmíněných panství. Kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna (1657-1712) Nesporně velkou roli při nákupu panství Schellenberg (1699) a Vaduz () měl kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Ten se rozhodl koupit obě předlužená panství a rozšířit stávající majetek rodu o nová území. Proto zakoupil na Českomoravské vrchovině panství Poličku a Bystré ze cenu 234 000 zl. V roce 1712 vlastně směnil oba statky s posledním držitelem z rodu hrabat z Hohenemsu Janem III. Hanibalem. Ten se dostává po tomto prodeji novým pánem na Bystré a přesídluje sem i se svojí rodinou. Právě zapadlé městečko na Českomoravské vrchovině se stává také posledním místem odpočinku hrabat z Hohenemsu. Kníže Jan Adam z Lichtenštejna věnoval celý svůj život rozšiřování stávajícího lichtenštejnského majetku. Snažil se zajistit rodu další pozemkový majetek. Tento nově získaný majetek měl náležet k hlavním oporám rodu. Z nově koupených panství se jednalo zejména o dva velmi rozsáhlé statky Hodonín a Šternberk. Tato dvě panství měla do budoucna náležet primogenituře rodu, tedy vladaři rodu Lichtenštejnů. Do stejné kategorie mělo náležet i nově získané hrabství Vaduz spolu s Schellenberskem. Ovšem osud tomu chtěl jinak, a tak náležitě zamíchal kartami knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Ten se musel smířit s tím, že karlovská linie rodu reprezentovaná jeho osobou vymře po meči. Jeho synové Karel Josef, František Dominik a Jan Baptista zemřeli mladí, a tudíž nemohli převzít otěže vlády na základě majorátní smlouvy. Proto musel kníže Jan Adam Ondřej zabezpečit rodovou kontinuitu. Jako vhodné pro posílení pout mezi vládnoucí (karlovskou) větví a vedlejší (gundakarovskou) se zdála sňatková politika. Ta měla upevnit pouta mezi oběma větvemi rodu. Proto se rozhodl svoje dvě dcery provdat za Lichtenštejny z vedlejší gundakarovské linie, která se měla stát zanedlouho hlavní knížecí linií rodu. Kníže Jan Adam z Lichtenštejna se v roce 1704 musel smířit s tím, že jeho rodová linie nebude hlavní a bude muset předat vládu nad celým lichtenštejnským domem vedlejší gundakarovské linii. To se týkalo také značného rodového majetku. Takřka celý majetek přešel na gundakarovskou linii, pouze panství ve středních Čechách (Kostelec nad Černými Lesy, Kounice, Rataje, Uhříněves a Rumburk) a na Moravě Hodonín zůstaly v držení dcer knížete Jana Adama z Lichtenštejna. Z tohoto majetku prakticky Hodonín zůstal navždy ztracen jako majetková základna rodu, když ho zdědili synové princezny Marie Antonie z Lichtenštejna. Naproti tomu majetky princezny Marie Terezie z Lichtenštejna ve středních Čechách se navrátily rodu po její smrti. Proto lze předání majorátního práva brát za zcela podařené. K definitivnímu podpisu prodeje panství Vaduz došlo 12. 2. 1712. Od tohoto data Vaduzsko spolu s Schellenberskem sdílely opět stejný osud. Ovšem nový majitel hrabství se z něj příliš dlouho netěšil, 16. června 1712 ve Vídni zemřel. Zanechal po sobě rozsáhlá architektonická díla, která můžeme obdivovat ještě dnes. Kromě toho koupil řadu panství, která se stala integrální součástí pozdějších majetků rodiny. Dostatečně zabezpečil svých pět dcer. Z nich byly dvě provdány za své vzdálené bratrance, čímž se zabezpečilo možné ztrátě rodového majetku. Zkrátka dílo zanechané knížetem Janem Adamem Ondřejem z Lichtenštejna si zasluhuje i v dnešní době velké uznání pro svoji velikost a koncepčnost. Dnešní knížata z Lichtenštejna mohou vděčit právě knížeti Janu Adamovi za jeho prozíravý krok při koupi dvou nevýznamných říšských panství Vaduz a Schellenberg, které daly základ dnešnímu lichtenštejnskému knížectví. Kníže Antonín Florián (1656-1721) Kníže Antonín Florián byl čtrnáctým dítětem Hartmana z Lichtenštejna (1613-1686) a jeho manželky hraběnky Alžběty Sidonie ze Salm-Reifferscheidt. Narodil se 28. května 1656 ve Wilfersdorfu. Od mládí byl předurčen pro dvorskou službu, s kterou začal velmi brzy. Již v roce 1676 vstoupil do císařských služeb jako správce pokladny. Tato funkce byla pro knížete odrazovým můstkem v budoucích funkcích u císařského dvora. Protože se společensky uplatnil na dvoře císaře Leopolda I., bylo otázkou času, kdy si najde vhodnou životní partnerku. Ta se našla v osobě hraběnky Eleonory Barbory z Thunu, s níž měl svatbu 23. listopadu 1679. Z tohoto manželství se narodilo čtrnáct dětí – sedm synů a stejný počet dcer. Dospělosti se dožilo však pouze pět dětí, z nichž dva budou budoucí vládci rodu. Císař Leopold I. Habsburský poslal knížete Antonína Floriána v roce 1689 jako vyslance ke Svatému stolci. Zde se zúčastnil hned po svém příjezdu volby papeže Alexandra VIII., po jeho smrti ještě zažil volbu papeže Inocence XII. Po návratu z Říma se věnoval i nadále službě habsburskému domu. Nejprve byl jmenován hofmistrem arcivévody Karla a později nejvyšším císařským komořím. V roce 1704 doprovázel arcivévodu Karla do Španělska, kde se stal na jeho dvoře prvním ministrem a hlavním pokladníkem. Byl to tedy Antonín Florián, kdo řídil zahraniční politiku Španělska v právě probíhající válce o španělské dědictví. Bohužel pro Habsburky se situace nevyvíjela příliš dobře a nakonec o celé Španělsko přišli. Dostali za ně náhrady v oblasti jižní a severní Itálie, které ovšem nemohly konkurovat Španělsku a jeho zámořským koloniím. Pobytem u papeže a ve Španělsku si kníže Antonín Florián přivykl na mravy jižní Evropy, jež byly tolik odlišné od jeho rodného prostředí. Ve Španělsku se stal dokonce španělským grandem. Svoje povýšené chování dával náležitě najevo svému okolí. Po návratu ze Španělska se kníže Antonín Florián znovu chopil úřadu nejvyššího hofmistra, dále byl jmenován nejvyšším podkoním. Vliv, jež měl kníže na císaře Karla VI., byl značný. Nemůžeme se divit velkým kontaktům, které byly mezi ním a vládnoucím Habsburkem, na jehož výchovu kdysi dohlížel. Právě úzké kontakty mohly zabezpečit knížeti Antonínovi Floriánovi výhodné postavení v nastalém dědičném sporu. Podle majorátní smlouvy měl po vymření karlovské větve rodu nárok na veškerý majorátní majetek rodu kníže Antonín Florián. Bohužel k velkému překvapení všech členů rodu nezískal Antonín Florián hrabství Vaduz a panství Schellenberg, které v letech 1712-1718 držel jeho synovec Josef Václav (1696-1772). Kromě těchto dvou panství nedostal kníže Antonín Florián žádný z vídeňských paláců. Proto se rozhodl pro přestavbu majorátního zámku ve Valticích na reprezentativní sídlo vhodné jeho jména. Od roku 1712 až do roku 1718 byl veden spor o nevyřešené majetky. Postupně kníže Antonín Florián vyhrál většinu sporů. A tak se roku 1718 stal držitelem obou panství na Rýně. Lichtenštejnové dlouhou dobu prahli po vlastním knížectví, jež by neslo jejich jméno. S prvními pokusy jsme se setkali u knížete Gundakara z Lichtenštejna, který se chtěl realizovat na panství Moravský Krumlov. Tato snaha narazila na odpor moravských stavů a knížectví bylo zrušeno. Teprve v roce 1719 uzrál čas a na přímluvu císaře Karla V. bylo hrabství Vaduz a panství Schellenberg vyhlášeno Knížectvím lichtenštejnským jako 343 stát Svaté říše římské národa německého. Kníže Josef Jan Adam (1690 - 1732) Kníže Josef Jan Adam se narodil jako sedmé dítě knížete Antonína Floriána. Jeho bratři a sestra zemřeli v mladém věku. V dřívějších dobách byla dětská mortalita značná. Proto se nemůžeme divit mnohočetným rodinám o 5 a více dětech. Dospělosti se navíc dožil malý zlomek dětí. Krásným příkladem může být rodina knížete Antonína Floriána. Ten měl bezmála 14 dětí, z nichž se dospělosti dožilo pouze pět dětí. Zbytek zemřel buď krátce po narození, nebo v období puberty. Protože po smrti knížete Antonína Floriána byl jediným mužským potomkem Josef Jan Adam, přešla na něj správa celého rodového majorátu. Kníže se narodil 27. 5. 1690 ve Vídni a od počátku do něj jeho otec vkládal velké naděje. Mladý kníže podnikl, tak jako většina jeho vrstevníků kavalírskou cestu. Na ní měl poznat mravy dalekých krajů a rozšířit svoje dosavadní vzdělání. Vzhledem k působení knížete Antonína Floriána u Svatého stolce a ve Španělsku se vydal jeho syn právě jižním směrem. Nejprve navštívil věčné město Řím, kde kdysi působil jeho otec a měl zde ještě dostatek kontaktů, které byly pro jeho syna velmi cenné. Z Říma se vydal jižním směrem do Neapole, kde obdivoval krajinu kolem sopky Vesuv. Z Neapole směřovaly jeho kroky na sever, kde navštívil v Turíně Savojského vévodu. V následujícím roce 1709 se pustil do krátké vojenské kariéry na straně habsburského panovníka. Po návratu z vojenského tažení stihnul mladý kníže projet velkou část Říše, Holandska a Anglie. Jakmile se vrátil do Vídně, byl jmenován ve svých 22 letech císařským komorníkem a v následujícím roce 1713 zemským komisařem na moravském zemském sněmu. Právě v tomto okamžiku můžeme vidět nechuť mladého knížete po službě na císařském dvoře, která se projevila mnohem později. Roku 1712 se oženil se svou vzdálenou příbuznou kněžnou Gabrielou z Lichtenštejna, která byla dcerou knížete Jana Adama. Jejich svatba měla pojistit vzájemné vztahy mezi oběma větvemi rodu a připravit rodovou kontinuitu. Bohužel manželství trvalo necelý rok a kněžna Gabriela zemřela. Zanechala po sobě pouze jednoho syna Karla Antonína Josefa, který ovšem zemřel ve dvou letech roku 1715. Kníže se rozhodl znovu oženit. Tentokráte si vzal hraběnku Marii Annu z Thunu. Jenže manželka zemřela za necelé tři týdny po svatbě. Proto se kníže rozhodl pro novou svatbu, která se konala počátkem srpna 1716. Šťastnou se stala tentokráte hraběnka Marie z Öttigen-Spielberg. S ní měl sedm dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze dvě – Marie Terezie (1721-1753) a pozdější vládnoucí hlava rodu Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna (1724-1748). Manželství knížete Josefa Jana Adama bylo s hraběnkou Marií nesmírně šťastné. Oba měli radost ze svých dětí, ovšem velká úmrtnost novorozenců si vybírala svoji daň i v knížecích rodinách. Oba manželé přišli o pět dětí, což pro ně byla velká rána. Proto své naděje vkládali do dcery Marie Terezie a syna Jana Nepomuka. Jenže společně radost manželům nevydržela dlouho. 15. dubna 1729 zemřela třetí manželka knížete Josefa Jana Adama Marie z Öttingen-Spielbergu. Kníže nevydržel dlouho být sám. Proto se rozhodl záhy po smrti manželky oženit znovu. Tentokráte přišla volba na další Marii, tentokráte hraběnku Kottulínskou (1707-1788). S ní ovšem neměl žádné děti. Kněžna přežila o několik desetiletí svého manžela a umírá na sklonku 18. století. Po smrti svého otce knížete Antonína Floriána se stal jeho syn vladařem rodu a správcem veškerého fideikomisu. Zároveň byl i druhým panujícím knížetem v Lichtenštejnsku. Ve stejném roce převzetí vlády nad celým lichtenštejnským domem mu byl udělen i Řád zlatého rouna, čímž chtěl habsburský dům ocenit služby knížete. V roce 1723 byl jmenován tajným radou císaře Karla VI. a následně koncem roku 1729 byl jmenován komisařem pro vévodství slezské. Přibližně v této době získal kníže další titul a přídomek hrabě z Rietbergu, na který měl nárok díky sňatku svého pradědečka Gundakara z Lichtenštejna, jenž si vzal za první ženu hraběnku Agnes z Ostfrieslandu. V okamžiku vymření rodiny Kornie-Rietberg z Rietbergu přešlo užívání titulu hraběte z Rietbergu na Lichtenštejny. Tento hraběcí titul užívá proto od dob knížete Josefa Jana Adama vždy vládnoucí kníže rodu. Kníže se snažil zabránit dalším soudním sporům uvnitř rodiny mezi ním a dcerami po Janovi Adamovi Ondřejovi. Navíc kníže zemřel 17. prosince 1732 na Valticích ve věku 42 let. Po jeho smrti již další soudní spory nepřicházely v úvahu. Zanechal po sobě jediného pokračovatele rodu, osmiletého Jana Nepomuka Karla. Kníže Jan Nepomuk Karel (1724 - 1748) Mladý kníže Jan Nepomuk Karel se stal sirotkem ve věku osmi let. Proto nemohl vykonávat vládu nad knížecím domem. Jako poručník byl jmenován jeho strýc Josef Václav Lorenc. Vzhledem k tomu, že Josef Václav pobýval jako vyslanec císaře v Paříži, strávil mladý Jan Nepomuk ve městě nad Seinou čas určený na kavalírskou cestu. Můžeme předpokládat, že Paříž na mladého knížete velmi zapůsobila a ovlivnila ho. Přinejmenším francouzská móda se mohla knížeti líbit. Po návratu z Paříže se mladý kníže oženil s hraběnkou Marií Josefou Harachovou. Svatba se udála 19. března 1744 ve Vídni. Mladí manželé měli spolu celkem tři děti. První dcera Mariána zemřela po sedmi letech, druhý v pořadí byl syn Jan Josef Nepomuk, který však zemřel 15 dní po porodu. Jedinou přeživší byla Maria Antonia, která se dožila dospělosti. Již v roce 1745 byl kníže prohlášen za plnoletého a mohl se chopit vlády. Zároveň krátce nato byl jmenován královským komořím v Uhrách a Čechách. Ve své podstatě se jednalo o čestný úřad, který otevíral mladému knížeti dvorskou službu. Bohužel 22. prosince 1748 kníže náhle umírá ve Vyškově na cestě ze svých statků. Jeho tělo je převezeno k věčnému odpočinku do vranovské hrobky. Za svůj krátký život se nestihnul žádným výrazným způsobem zapsat do dějin rodu. Podařilo se mu pouze převzít správu rodinného fideikomisu a pár let ho spravovat. Osobou knížete Jana Nepomuka vymřela linie knížete Antonína Floriána a staronovým vladařem rodu se stal Josef Václav z Lichtenštejna. Kníže Josef Václav Lorenc (1696 – 1772) Kníže Josef Václav se narodil 9. srpna 1696 v Praze jako syn Filipa Erasima z Lichtenštejna (1664-1704) a hraběnky Kristýny z Löwensteinu (1665-1730). Mladému knížeti byla dána do vínku armádní služba, kterou zdědil po svém otci. Ten se aktivně účastnil vojenských tažení pod princem Evženem Savojským. Filip Erasmus padl v bitvě u Castelnuova v roce 1704. Mladý Josef Václav se stal tedy sirotkem a jeho příběh nám v mnohém připomíná předešlého knížete Jana Nepomuka. Přesto ovšem kníže Josef Václav nezanevřel na vojenské řemeslo a začal se připravovat na pozdější vojenskou kariéru. Nejprve studoval na jezuitské koleji v pražském Klementinu. Zde se naučil základním dovednostem, jež se mu později hodily při diplomatické službě. Již v roce 1716 vstoupil do armády a bojoval ve válkách proti osmanským Turkům. Začínal jako kapitán dragounského regimentu hraběte Velena. V této hodnosti se účastnil bitvy u Petrovaradína a následného dobytí Bělehradu. V roce 1725 obdržel vlastní dragounský regiment a roku 1730 byl jmenován plukovníkem, o tři roky později povýšil na plukovníka – polního strážmistra. Počátkem roku 1734 byl jmenován generálmajorem a za pár měsíců byl již polním maršálem. V letech 1733-1735 se účastnil bojů o dědictví polské a španělské. Výsledky těchto vojenských akcí ho velmi zklamaly. Proto se rozhodl na čas odejít z armády. Nejprve působil jako vyslanec v Berlíně na dvoře krále Fridricha Viléma, kde se mi podařilo konsolidovat vztahy mezi oběma státy. Jeho berlínská mise trvala necelých pět měsíců, což bylo obdivuhodné s ohledem na tehdejší vztahy mezi Habsburky a Hohenzollerny. Protože císař Karel VI. viděl v knížeti Josefovi Václavovi nejen schopného vojáka, ale i diplomata, rozhodl se ho pověřit další důležitou diplomatickou misí. Tentokráte volba padla na Paříž. Jako velvyslanci se mu podařilo získat uznání u královského dvora a zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi. Na vlastní reprezentaci neváhal dát obrovské sumy. Důkazem reprezentace knížete Josefa Václava je zlatý kočár, který můžeme spatřit v dnešním lichtenštejnském muzeu ve Vídni. Působení knížete jako diplomata v Paříži mělo pro jeho budoucí kariéru mimořádný význam. Stal se uznávanou osobností mezi politickými elitami tehdejšího mocného světa. Bohužel smrtí císaře Karla VI. nastala nová doba, kde svoje místo musel hledat i kníže Josef Václav. V nastalých válkách o rakouské dědictví se kníže vyznamenal v bitvě u Chotusic 17. května 1742. Rakouská armáda sice bitvu prohrála, ale knížeti se podařilo alespoň vzepřít nepříteli a uštědřit mu citelné ztráty. Již v roce 1739 obdržel hodnost generála kavalerie a rok nato byl jmenován ke generálnímu guvernérovi Lombardie. Samozřejmě se knížeti nelíbila organizace v rakouské armádě. Hlavně se zaměřil na dělostřelectvo, které neodpovídalo tehdejší době. Panovnici navrhl potřebné změny v artilérii, které královna schválila již roku 1744. Kníže měl dostatek prostoru pro novou organizaci dělostřelectva. Sehnal vhodné evropské odborníky a začal s výrobou nových schopnějších děl. Celá reforma nabrala na obrátkách. Snažil se o vybudování nové vojenské síly, která mohla konkurovat tehdejším mocnostem. Sám kníže vkládal po roce 1748, kdy byl hlavou rodu do artilerie ze svého asi 50 000 zl. ročně. V Adamově, jež patřil Lichtenštejnům, se vyráběla děla, která odebíral stát. Knížeti se podařilo vybudovat perfektní dělostřelectvo, které ukázalo svoji moc v bitvě u Kolína 1757. Pruský král Fridrich II. byl výkony moderního dělostřelectva nesmírně zaskočen. Kníže bojoval na několika frontách tehdejší Evropy. Největších úspěchů dosáhl na italské frontě, kde se mu podařilo porazit francouzsko – španělská vojska. Dále byl vyslán v roce 1751 do Bruselu a odtud o dva roky později do Uher, kde byl ve funkci generála. Za vynikající služby obdržel od královny Marie Terezie titul „Celsissimus“ (nejvznešenější), který v této době nosili pouze králové a velmi málo knížat, mezi něž se nyní i kníže Josef Václav dostal. Ve stejném roce, kdy mu byl udělen titul nejvznešenější, byl požádán, aby přivezl nevěstu budoucímu císaři Josefovi II., princeznu Marii Isabelu Bourbon – Parmskou. Na této ceremonii vyniklo nejen diplomatické úsilí knížete, ale i jeho zlatý kočár. Naposledy zazářil kníže jako komisař při korunovaci Josefa II. za císaře v roce 1764 ve Frankfurtu. Potom se vydal na zasloužilý odpočinek po velmi hektickém životě. Za svůj dlouhý život stál kníže Josef Václav několikrát v čele rodu. Nejprve na základě testamentu knížete Jana Adama Ondřeje v letech 1712 – 1718. Dále jako poručník nezletilého Jana Nepomuka Karla v letech 1732 – 1745. Naposledy byl hlavou rodu od roku 1748 až do své smrti v roce 1772. Vzhledem k tomu, že kníže měl se svojí manželkou Annou Marií z Lichtenštejna (1699 – 1753) pouze jediného syna Filipa Antonína, jež zemřel v dětském věku, přešla vláda nad rodem na jinou větev. Tato větev byla reprezentována jeho synovcem Františkem Josefem I. (1726 – 1781). Kníže František Josef I. (1726 – 1781) Nejstarším synem knížete Emanuela z Lichtenštejna (1700 – 1771) byl právě František Josef I. Po smrti jediného syna knížete Josefa Václava v roce 1723 se počítalo s nástupnictvím jeho bratra knížete Emanuela z Lichtenštejna, který však zemřel roku 1771. A tak se nástupcem stal jeho prvorozený syn František Josef. Proto byl mladý kníže bráván svým strýcem knížetem Josefem Václavem na zahraniční mise a vojenská tažení. Tím získával dostatečný přehled, který se mu bude v dalších letech hodit. Ve dvaceti letech se účastnil tažení do severní Itálie, kde se vyznamenal v bitvě u Piacenza. Za čtyři roky se oženil s hraběnkou Marií Leopoldou ze Šternberka. Manželé měli spolu osm dětí, z nichž se pět dožilo dospělosti. Z těchto dětí byl i Jan Josef I., který zajistil pokračování rodu až do dnešních dnů. Kníže František Josef I. se zúčastnil i legendární cesty do Parmy pro manželku následníka trůnu arcivévodu Josefa Habsburského, kde byl na čestném místě vedle svého strýce. Později procestoval Belgii, Holandsko a Francii, aby navázal nové kontakty a získal informace týkající se nových metod v hospodaření. V roce 1763 byl vyslán do Španělska, aby dovezl současnému velkovévodovi toskánskému manželku Marii Luisu Ludovicu, dceru tehdejšího španělského krále Karla III. V dalších letech následovaly hodnosti na císařském dvoře. Nejprve byl roku 1767 jmenován císařským tajným radou, 1771 obdržel řád Zlatého rouna a následně v roce 1778 byl jmenován presidentem dolnorakouských stavů. Po smrti svého strýce knížete Josefa Václava získal vládu nad Knížectvím Lichtenštejn a rodovým majorátem. Jeho bratr založil sekundogenituru, která sídlila v Moravském Krumlově a vymřela až roku 1908 knížetem Rudolfem. Navíc po smrti kněžny Marie Antonie, provdané vévodkyně toskánské získal statky ve středních Čechách, které významně rozšířily majetkovou základnu rodu. Znovu ve svých rukou dřímal ohromný majetek, jehož základ ležel především na Moravě, ve Slezsku a teprve potom v Čechách. Získání majetku v Čechách provázel i jeden problém. Byla mu vyměřena dědická daň ve výši 409 000 zl. Nakonec sama královna Marie Terezie daň odpustila a kníže František Josef I. nemusel platit nic. V roce 1777 obdržel povolení k ročnímu mincování v císařské mincovně. Navazoval tak na tradici mincování svých předků, kteří vydávali mince jako vévodové opavští a krnovští. Knížeti se podařilo výrazně rozšířit umělecké sbírky, které můžeme obdivovat i dnes v rodovém muzeu Lichtenštejnů ve Vídni. Kníže František Josef zemřel 18. srpna na cestě do Paříže v Métách. Dědicem a hlavou rodu se stal jeho nejstarší syn Alois I. Kníže Alois I. (1759-1805) Kníže Alois I. se narodil 14. května 1759. Již jako mladý obdivoval umění a architekturu. Později působil v armádě, ale ta ho neoslovila, podobně jako jeho bratra Jana Josefa I. Po smrti otce roku 1781 převzal vládu nad rodem a knížectvím. Za pět roků ho objevujeme jako nadporučíka, ovšem jeho vojenská kariéra končí počátkem roku 1786. Od této doby se plně věnoval správě rodového majetku. Pustil se do několika věcí současně. Díky svým zahraničním cestám po západní Evropě získal nové poznatky, které se snažil aplikovat i na rodových lichtenštejnských panství. Jednalo se o nejrůznější změny v chovech domácích zvířat, dovoz nových plemen, koordinaci chovu zvířat atd. V roce 1787 byly zavedeny inspektoráty, jež měly řídit každé panství zvlášť. Velmi cenné informace získal z cesty po Holandsku, které aplikoval jako první v podunajské monarchii. Vedle Schwarzenberků byli Lichtenštejnové dalším rodem prosazující „ekonomiku společenství“. Ta měla získávat nové zahraniční informace a aplikovat je na prostředí střední Evropy. Jednalo se zejména o chov nových plemen dobytka a nové druhy krmiv a obilovin. Vše mělo směřovat k vytvoření zemědělských závodů, které by se vymykaly z doposud užívaných metod. V pozdější době vycházela pod dozorem knížete Aloise odborná literatura, která přinášela nové poznatky širokým skupinám selského obyvatelstva. Můžeme tedy knížete označit za osvětového člověka, který chtěl podpořit šíření nových hospodářských metod nejen na svých panství. Kníže se zaměřil kromě hospodářských aktivit také na přestavbu některých lichtenštejnských sídel. Vybral si za dvorního lichtenštejnského stavitele Josefa Hardtmuta. Právě asi nejpovedenější Hardtmutovou stavbou je lednický zámek spolu s dalšími stavbami z rozsáhlého areálu. Kníže tak položil základy rozsáhlého celku, který dnes obdivují turisté z celého světa. Kromě velkých přestaveb Lednice se kníže Alois I. vrhnul i na úpravu jednoho z Lichtenštejnských paláců ve Vídni na ulici Herrengasse, který stavitel Hardtmut upravil v duchu tehdejšího klasicismu. Kníže se v roce 1783 oženil s hraběnkou Karolínou Mandercheid – Blankenheim. Bohužel se svojí manželkou neměl žádné potomky. Zato se svými milenci měla dvě děti, které se narodily za života s knížetem. Legitimní dědicové nepřišli, a tak byl nucen kníže podle majorátní smlouvy předat vedení rodu svému bratrovi Janu Josefovi I. Kníže Alois I. z Lichtenštejna po sobě zanechal mnoho zajímavých a pozoruhodných věcí. Nejprve se zaměřil na renovaci stávajícího hospodaření Lichtenštejnů, jež bylo závislé převážně na zemědělství. Modernizoval metody hospodaření na knížecích dvorech a hledal nové druhy dobytka, které by přinášely větší výnosy. Reforma lichtenštejnského hospodaření přišla včas a v budoucnu zajistila rodu konkurenceschopnost mezi šlechtickými rody. Se jménem knížete Aloise je spojen i vznik vesnice nedaleko Prostějova, která vznikla koncem 18. století a na paměť knížete a nese podnes jeho jméno (Alojzov). Zkrátka postava knížete Aloise se zapsala nesmazatelné do dějin rodu nejen svými hospodářskými inovacemi, ale i stavební činností, kterou můžeme obdivovat i dnes. Kníže Jan Josef I. (1760-1836) Kníže Jan Josef byl synem knížete Františka Josefa I. a hraběnky Leopoldiny ze Šternberku. Jako mladý vstoupil budoucí kníže do armády již ve svých 21 letech, kdy se stal poručíkem jezdeckého pluku. V roce 1787 byl povýšen na majora. V následujících letech získal první bojové ostruhy v bojích proti osmanským Turkům. Za těchto válek se kníže vyznamenal osobní statečností a získal rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Počátkem 90. let 18. století se oženil ve Vídni s Josefou Sofií z Fürstenbergu-Weitry, s ní měl celkem 13 dětí, z toho 7 kluků a zbytek děvčat. Manželé měli k sobě velmi blízko, proto se z jejich vzájemné lásky narodilo tolik potomků. Díky tomu zajistili pokračování rodu ve třech větvích až do dnešní doby. Takže právě knížeti Janu Josefovi vděčíme za pokračování rodu do dnešní doby. Bez lásky knížete a jeho manželky by dnes Lichtenštejnové asi vymřeli. Mimo rodinu se věnoval kníže hlavně vojenské kariéře, k čemuž měl velký prostor v nadcházejících napoleonských válkách. Nejprve bojoval proti Francouzům v rakouském Nizozemí a od poloviny 90. let 18. století na území Říše. Koncem 18. století byl převelen na italskou frontu, kde se mu podařilo úspěšně odrážet nepřátelské útoky. Za svoje válečné úspěchy získal kníže postupně všechny stupně Vojenského řádu Marie Terezie. Mezi velké úspěchy knížete Jana Josefa I. patří účast v bitvě u Slavkova. Právě kníže byl jediným účastníkem bitvy, který bojoval na svém vlastním panství – Pozořice. V oné osudné bitvě bojoval podmaršálek Jan Josef jako velitel V. smíšené jezdecké kolony tvořené rakouskými a ruskými dragouny a ruskými kozáky. Účinně podporoval spojenecký ústup a díky tomu zabránil ještě větším ztrátám ve spojeneckém vojsku. Po bitvě doprovodil císaře Františka II. na setkání s Napoleonem u Spáleného mlýna. Tato významná historická událost byla zaznamenána malířem Pierem-Paulem Prudhonem a rod uchovává obraz do dnešní doby. Po roce 1805 stoupala hvězda knížete Jana Josefa I. stále výš. Za svoje zásluhy obdržel od císaře Františka II. Řád Zlatého rouna a byl povýšen na maršála a velitele Vídně a zemské hotovosti v Dolních Rakousích. Roku 1806 odešel ze zdravotních důvodů z armády, kam se v roce 1808 vrátil, když byl jmenován generálem jízdy a v roce 1809 bojoval v bitvě u Aspern, kde se jeho jezdectvo vyznamenalo. Právě zde byl kníže těžce zraněn kartáčovou palbou. Kníže Jan Josef I. byl mezi vojáky značně oblíben, pobýval s nimi vždy v táboře a přímo se účastnil bitev. Proto o knížeti Janu Josefovi můžeme hovořit jako o jednom z největších vojáků z rodu knížat z Lichtenštejna. Válečné umění měl zkrátka v krvi. Aby se kníže vyhnul jednáním s císařem Napoleonem ohledně Knížectví Lichtenštejn, převedl formálně vládu v knížectví na svého tříletého syna Karla Jana (1803-1871), který oficiálně v zemi vládl v letech 1806-1814. Navíc rok 1806 byl pro zemi klíčový v uznání státní suverenity. Císař Napoleon prý přijal knížectví do Rýnského spolku, aby udělal radost knížeti Janu Josefovi I. Kníže Jan Josef I. se zasloužil o moderní rozvoj Knížectví Lichtenštejn. Zemi sice nenavštívil, ale od doby nástupu na trůn se snažil v Lichtenštejnsku zlepšovat podmínky pro život. Roku 1805 byla zavedena povinná školní docházka, což navazovalo na situaci v Rakousích. Dokonce se rozhodl v roce 1808 zrušit poddanství, jež bylo v Podunajské monarchii zrušeno až revolucí 1848. V tomto jeho kroku můžeme vidět osvíceného muže, který aplikoval na své zemi pokrokové metody. Následovaly další zlepšení jako zavedení jednotného rakouského práva roku 1812 nebo udělení první ústavy v dějinách knížectví v průběhu roku 1818. Za vlády knížete Jana Josefa I. proběhly rozsáhlé přestavby, které zařadily knížete mezi největší stavitele tehdejší Evropy. Navíc souhrou náhod se podařilo knížeti získat nadaného architekta Josefa Hardtmutha, který navrhl všechny nám dobře známé stavby lednicko-valtického areálu. Kníže Jan Josef I. byl bezesporu jedním z význačných osob rodu Lichtenštejnů. Podařilo se mu upevnit hospodářskou stránku rodu. Proto bylo možné se pustit do rozsáhlých přestaveb na Lednicko – Valticku a dalších lichtenštejnských panství. Velkou část života strávil kníže ve vojenském sedle a stal se významným rakouským vojevůdcem napoleonských časů. Při svém hektickém životě nezapomněl ani na malé knížectví, které se pokusil alespoň částečně reformovat po vzoru svých panství v českých zemích a Rakousích. Kníže Karel Jan (1803-1871) Kníže Jan Josef se rozhodl oficiálně předat vládu v Knížectví Lichtenštejn svému tříletému synu Karlu Janovi, který v zemi teoreticky vládl až do zániku Rýnského spolku. Potom se opět vlády chopil maršál Jan Josef. Malý kníže Jan Josef se tedy nestal panovníkem Lichtenštejnska natrvalo. Po smrti jeho otce přešla vláda v zemi na jeho nejstaršího bratra Aloise II. Kníže Karel Josef se věnoval, stejně jako jeho otec vojenské kariéře, ale nedosáhl takových úspěchů jako otec. Nicméně se oženil s hraběnkou Rosálií von Grünne, s níž měl dvě děti. Tento kníže žádným významným způsoben nezasáhl do vývoje v knížectví. Kníže Alois II. (1796-1858) Byl nejstarším synem knížete Jana Josefa I. Pro svoji budoucí roli v rodě byl připravován již od útlého věku. Vykonal cestu po jižní Evropě a při návratu se zastavil i v Lichtenštejnsku. Tato návštěva roku 1818 byla první, kdy osoba z rodu Lichtenštejnů navštívila malé zaalpské knížectví. Dále se podíval do Anglie a Skotska, které ho fascinovaly. Získané informace ze zahraničních pobytů se kníže snažil využít na svých vlastních statcích, což se projevilo jak v oblasti hospodářské, tak stavební. Začátkem 30. let 19. století se konala svatba s hraběnkou Františkou Kinskou. Knížecí pár měl devět dcer a dva syny, kteří byli později vládci Lichtenštejnska a rodu. Kníže měl velké plány, do kterých se pustil s nebývalou intenzitou. Podařilo se mu přebudovat zámek v Lednici do dnešní novoromantické podoby. Dále se věnoval nejrůznějším vědeckým aktivitám, které měly zlepšit rozvoj zemědělství a průmyslu. Kníže Alois II. z Lichtenštejna se postaral o zavedení nových výrobních metod na svých panstvích. Z doby jeho vlády máme postavenu řadu staveb v lednicko-valtickém areálu, které jsou dnes již klasickými kulisami celého areálu. Rovněž v Lichtenštejnsku je jeho jméno spojováno s významnými politickými událostmi okolo revolučního roku 1848. Ačkoliv kníže se později přidal znovu k absolutismu, přesto nelze na jeho přechod pohlížet pouze jednostranně. Velkým vzorem pro Lichtenštejny bylo Rakousko, jež se vydalo stejným směrem v 50. letech 19. století. Proto je třeba knížete Aloise II. chápat jako člověka ovlivněného habsburským domem a aplikujícího rakouský model vládnutí na knížectví. Kníže Jan II. (1840-1929) Kníže Jan II. byl nejstarším synem předešlého knížete Aloise II. Rovněž jemu bylo poskytnuto velmi solidní vzdělání, které ho ovlivnilo na celý zbytek život. Technické a hospodářské vzdělání získal mladý kníže ve Vídni, Bruselu, Karlsruhe, Bonnu a Paříži. Sám kníže se spíše orientoval na správu vlastních statků, než na službu na habsburském dvoře. Toho se ujal jeho mladší bratr František, který je známý jako velvyslanec Rakousko-Uherska v Rusku. Kníže Jan II. se tedy začal věnovat zvelebování vlastního majetku. Právě v polovině 19. století se v Evropě začaly uplatňovat nové metody v hospodářské a sociální oblasti. Aby Lichtenštejnové drželi krok se světem, bylo potřebné reformovat správu svých panství. Dále bylo nutné se zaměřit na oblast sociální a pokusit se zlepšit postavení vlastních zaměstnanců. Proto začal kníže zakládat nemocnice, sirotčince a nejrůznější podpůrné zaměstnanecké fondy (Lichtenštejnská úrazová pojišťovna). Pro zaměstnance keramických závodů v Poštovné nechal kníže postavit tovární kolonii. Všechny tyto sociální instituce měly pečovat o řadového lichtenštejnského zaměstnance. V oblasti hospodářské zakládal různé školy, např. 1873 ovocnářsko-vinařská škola ve Valticích a 1895 Vyšší ovocnářsko-vinařská škola. Velkou zálibou knížete Jana II. byly jednak rodové sbírky a myslivost. Co se týče uměleckých sbírek, byla věnována velká péče kvalitním předmětům. Proto byly méněhodnotné kusy prodány a místo nich koupeny hodnotnější. Mimo staré umění podporoval i tehdejší soudobé umělce. Kromě sbírky věnoval svůj čas lesnictví a myslivosti. Zřídil první lesnickou školu na zámku Úsov, kde nechal později vybudovat lesnické muzeum. Zálibu knížete Jana II. můžeme do dnešní doby obdivovat na řadě lichtenštejnských zámků, kde se setkáme s trofejemi zastřelenými přímo knížetem. Kromě správy panství v Rakousích a českých zemích, kníže věnoval péči také Lichtenštejnsku. Zde byla za jeho vlády první ústava, která dávala občanům možnost volit ve volbách své zástupce. Dále se podařilo navázat úzké kontakty s Rakousko-Uherskem. Lichtenštejnsko bylo na tento stát napojeno nejen ekonomicky, politicky, ale i soudně. Zasloužil se o zrušení armády a zejména v časech první světové války zachovalo knížectví neutralitu. Po válce to byl kníže, kdo inicioval navázání dobrých vztahů se Švýcarskem a další rozvoj země. Kníže Jan II. z Lichtenštejna umírá v roce nastupující hospodářské krize. V té době byl nejdéle vládnoucím panovníkem v Evropě 1858-1929. Jeho poddaní ho milovali. Ne nadarmo měl přídomek dobrotivý. Když byl pochován do rodové hrobky ve Vranově u Brna, plakalo celé Lichtenštejnsko. Kníže František I. (1853-1938) Kníže František I. byl mladším bratrem Knížete Jana II. Ačkoliv se předpokládalo, že by se vlády po bezdětném knížeti Janovi II. mohl ujmout princ Alois z vedlejší rodové větve, ten se nástupnictví vzdal roku 1923 kvůli sňatku s arcivévodkyní Alžbětou Amálií, protože by byl nepřijatelný pro nástupnické státy Rakousko-Uherska. Proto vláda v knížectví měla připadnout jejich nejstaršímu synu Františkovi Josefovi. Jenže kníže František se nároků na trůn nevzdal a po smrti bratra se ujal vlády. Navíc se ještě v roce 1929 oženil s Elsou von Gutmann, kterou měl velmi rád a v jejichž vztahu jim nepřál kníže Jan II. Kariéra tohoto knížete byla odlišná od jeho bratra. Projevil nadání pro politiku, proto byl v letech 1894-1899 vyslancem v Rusku. Dále se věnoval charitativní péči a podporoval umění, kulturu a vědu. Proto se stal členem vídeňské akademie věd. Kníže byl velkým odpůrcem nacismu a s nelibostí sledoval vývoj událostí v 30. letech 20. století. V roce 1938 se rozhodl předat vládu v zemi novému následníku princi Františku Josefovi. Kníže František zemřel v polovině roku 1938 a byl pohřben v rodové hrobce na Vranově. Zároveň byl posledním knížetem, který řídil zemi z Vídně a Valtic. Smrtí knížete Františka se uzavírá jedna dějinná epocha rodu. Kníže František Josef II. (1906-1989) Smrtí knížete Františka I. vymřela rodová linie knížete Aloise Josefa II. (1796-1858). Vláda v rodě a domě Lichtenštejnů tedy přešla na linii bratra dřívějšího knížete Aloise Josefa II. Františka de Paulu. Jeho vnuk princ Alois (1869-1955) se vzdal vlády ve prospěch svého nejstaršího syna Františka Josefa. Mladý František Josef vyrůstal na několika zámcích rodu na Moravě a v Rakousku. Právě ve Velkých Losinách si vybudoval budoucí kníže silný vztah k Moravě, který mu zůstal až do smrti. Na Velké Losiny rád a často vzpomínal. Zájem o přírodu přivedl mladého prince ke studiu zemědělství na vídeňské univerzitě. Po roce 1929 se začal věnovat správě majetku v Československu. Vládu v knížectví dostal již v březnu 1938, kdy vládl z titulu prince-regenta. Teprve po smrti knížete Františka I. se ujal vlády na plno, i když oficiálně nastoupil na trůn až v květnu 1939. Právě počátkem druhé světové války muset mladý kníže řešit nelehkou situaci země. Podařilo se mu vhodnou diplomacií zajistit udržení neutrality Lichtenštejnska a zachování nezávislosti. Tvrdě se postavil proti nacistickému puči, který v zemi proběhl. Aby upevnil rodové vztahy se zemí, tak se natrvalo přestěhoval na vaduzský zámek, který se tak stal oficiálním sídlem panovníka. V roce 1943 se konala první knížecí svatba ve Vaduzu, v kostele sv. Floriána, kde si mladý kníže František Josef II. vzal hraběnku Jiřinu (Ginu) Wilczkovou. Pro národ to byl slavnostní den. Navíc lidé doufali, že pár bude mít brzy potomka, což se stalo za dva roky, kdy se narodil současný kníže Jan – Adam II. Knížecí pár měl celkem pět dětí, z toho čtyři chlapce a jednu dceru. Za druhé světové války se snažil kníže pomoci nejrůznějším osobám, které byly postiženy nacistickou perzekucí. Mimo to chtěl ochránit rodinné sbírky před nálety nebo zničením. Z velké části se mu to podařilo. Díky jeho prozíravosti můžeme dnes tyto sbírky spatřit ve Vídni v celé své kráse. Po roce 1945 se kníže snažil zvelebit Lichtenštejnsko. Proto prodával část rodinného majetku, aby zajistil zdroje pro zemi a rod. Ekonomická situace země a rodu se zlepšila počátkem 70. let 20. století, kdy se správy hospodářství chopil nejstarší syn Jan Adam. Ten chtěl původně studovat humanitní vědy, ale na radu svého otce vystudoval ekonomii, což se ukázalo jako velmi prozíravé. Stárnoucí kníže předal vládu v zemi svému synovi v roce 1984 a užíval si zaslouženého odpočinku se svojí manželkou Ginou. Oba shodou okolností zemřeli v průběhu roku, pouhý měsíc od sebe. Všichni obyvatelé knížectví dodnes vzpomínají na tento knížecí pár jako na otce a matku země. (PhDr. Marek Vařeka,Ph.D.)

Větve rodu Lichtenštejnů

Štýrská větev rodu (Murau) Liechtenstein-Rohrau větev rodu Mikulovská větev rodu Vládnoucí-valtická větev rodu

Komentáře jsou uzavřeny.